5 - Tenerife - den 4. - Pico del Teide

    Nejvyšší horu (nejen) Tenerife (3 718 m) jsme si prostě nemohli nechat ujít. Do národního parku Teide jsme vyrazili z Puerta de la Cruz, kde jsme najeli na dálnici TF-5 a zní už vedla poté odbočka poblíž La Orotavy přímo na „El Teide“, což byla silnice TF21.

    Cesta bylo moc hezká a lemovaná množstvím vyhlídek, kde můžete zaparkovat auto a fotit. Tenhle strom jsme viděli hned na té první, bohužel netušíme, co je zač a plody byly na dosažitelných místech bohužel oškubány.

    Posléze jsme vyjeli nad mraky a namísto skoro pořád zatažené oblohy v Puertu jsme konečně uviděli krásně modrou oblohu (neboli u nás řečeno „modrohu“).

    Silnice nás zavedla k návštěvnickému centru, které bylo ale bohužel momentálně částečně mimo provoz. Takže informace nefungovaly, nicméně k dispozici bylo perfektně udržované parkoviště, záchody apod. a několik značených turistických stezek přímo od parkoviště. My jsme si nejdříve udělali krátký okruh kolem centra.

    Kolem 11. hodiny, kdy jsme na místo dorazili, ukazoval teploměr v autě venkovní teplotu 10°C, ale obloha byla krásně modrá a svítilo slunce, takže jsme si nakonec vystačili s dlouhými kalhotami a bundami a fleece mikiny zůstaly v batohu (delegát cestovky nás předem varoval, abychom si na Teide vzali všechno, v čem jsme přiletěli z Prahy). Po cestě jsme obdivovali okolní skalní útvary, v blízkém jezírku byl ve vodě ještě led, takže noci na Teide jsou zjevně poněkud chladné. :-)

Byl odtud také krásný výhled přímo na horu Teide.

    Vydali jsme se dál autem, protože jsme rozhodně chtěli vidět Los Roques. Cestou jsme několikrát zastavovali a obdivovali okolní skalní útvary vytvořené lávou a sopečným popelem.

    Nebo přímo ztuhlé lávové proudy obrovských rozměrů. Cestou jsme míjeli odbočku na lanovku na vrchol Teide. Když jsme viděli tu frontu, sahající od odbočky až k lanovce přešel nás i zbytek chuti vyjet nahoru.

    Konečně jsme uviděli ceduli Los Roques a rozlehlé parkoviště pro auta a autobusy. Na mapě tohle místo najdete pod názvem Parador nacional de las cañadas, nebo též Los Roques, či Roques de Garcia (díky poslednímu názvu se okamžitě vžilo označení „Garciovy šutry“). Díky předchozímu googlení jsme věděli, že tohle si opravdu nemůžeme nechat ujít Garciovy šutry nás nezklamaly. V 13 hodin, kdy jsme na místo dorazili, stoupla venkovní teplota na 12-17°C a krásně svítilo sluníčko, takže se chodit bez bundy. Přikládám mapku z informační cedule, kterou jsme si pro jistotu před cestou vyfotili.

tady je orientační mapka turistických stezek v češtině:

mapa-tenerife-teide_stezky.pdf (278,5 kB)

 Tím kolečkem je v mapě značená vyhlídková plošina, odkud je vidět do „údolí“ s nádhernými skalními útvary. Plošina je kousek od parkoviště, můžete jít ještě kousek dál a vylézt po schodech vytesaných ve skále a doplněných řetězy, na další vyhlídku.

Tahle fotka je dělaná při cestě na vyhlídku, vpravo vidíte nejznámější skálu Roque Cinchado, zcela vpravo je Teide.

    My se poté vydali na pěší okruh v mapce značený číslem 3. Podle cedulí měl trvat cca 2,5 hodiny a údaj nebyl rozhodně přemrštěný. Cesta je pěkná, pěkně upravená, zprvu nenáročná a vede mezi skalami, lávovými balvany a dlouhodobou erozí vypreparovanými sopečnými komíny a deskovitými tělesy tvořenými čedičem.

V některých případech (například na následující fotce) je krásně vidět sloupcovitá odlučnost čediče, kdy se skála rozpadá na krásné šestiboké sloupečky.

Rozhodně jsme nemohli nevyfotit si nejznámější skálu Los Roques - Roque Cinchado.

    Sopečná krajina je místy velice bizarní a okolní skalní útvary velmi pokoušely naši fantazii. Myslím, že v noci to místo mohlo pro leckoho působit trochu strašidelně.

    Na téhle fotce je krásně vidět, jak mnohé místní skalní útvary vznikly. V době sopečné aktivity Teide se roztavený čedič (na fotce černý) „procpal“ původními vrstvami hornin, vytvořil žílu a zchladl. Časem došlo k odnosu a erozi okolních měkkých sopečných hornin a čedičová žíla se dostala na povrch.

    Velikost některých útvarů je přímo monstrózní. Na následující fotce je ztuhlý lávový proud, který vytvořil cosi jako zmrzlý vodopád. Ta červená tečka na vršku „vodopádu“ je jeden z turistů - jen abyste si uměli představit, jak velké to celé ve skutečnosti je (takže šířka „vodopádu“ je více než 200 m).

Tohle nám zas připomnělo film Tajemný hrad v Karpatech:

Zase láva - tentokrát krásně bochníčky (máma mi ráda posloužila jako měřítko, za ní opět Teide).

Coby geolog jsem si samozřejmě nemohl nevyfotit pár detailů nějakých těch „šutrů“. Tady je krásně vidět struktura lávového proudu.

Další fotečka lávového proudu, vpravo naprosto monumentální vypreparované čedičové žíly. Ty světlé tečky vpravo dole jsou dva němečtí turisté (později jsme je dohonili, proto to vím :-).

    Na parkovišti jsme prve potkali pár „cvoků“ s horolezeckým vybavením – spoustou lan, karabin atd. Naštěstí neuměli česky, takže si nic nedělali z našich narážek v tom smyslu, že „si tu asi někdo jde hodit mašli“. Nijak nás nepřekvapilo, že když jsme dorazili ke skále, na mapě značené jako La Catedral ...

… uviděli jsme tam kdesi vysoko nad našimi hlavami i naše „známé“ z parkoviště („ ... a už se houpou“). Další fotka je dělaná ze stejného místa jako ta předchozí, jen jsem si vytáhl zoom na 300 mm.

Abych tu neukazoval pořád samé šutry, tak v těch šutrech rostlo celkem dost rostlinstva, na to jak to vypadalo vyprahle a nehostinně.

    Na zpáteční cestě jsme měli trochu nepěkný zážitek. Omylem jsme sešli ze stezky (nějací outdooroví nadšenci tam vyšlapali cosi, co vypadalo jako stezka a bohužel její „kvality“ se projevily až později. Cesta zpět na parkoviště vedla na mé gusto poněkud strmým svahem tvořeným kameny a sutí, místy holou skálou. Takže jsme se nakonec drápali nahoru a drželi se všemi deseti. Po nějaké době jsme od shora slyšeli volání. Myslel jsem, že volají na nás, že jsme mimo stezku (v tu chvíli to bylo už jasné i nám). Po chvíli jsme ale dorazili zpět na stezku a uviděli ležící osobu a kolem záchranáře. Jednalo se o staršího německého turistu, který zjevně během výstupu zkolaboval. Nebyli bychom tam nic platní, takže jsme urychleně pokračovali nahoru, kde již uzavírali okolí a přistával vrtulník záchranné služby. Bohužel, než jsme se vrátili z toalet, vrtulník už vypínal motory …

    Původně jsme měli v úmyslu navštívit ještě tzv. měsíční krajinu, neboli Paisaje Lunar. Cesta k ní by se měla podle našich informací nacházet kousek od obce Vilaflor. Cestou jsme se opět kochali krásnými výhledy na oblačný „oceán“ kolem nás.

Jakmile jsme se začali nořit do mlhy, modrá obloha postupně mizela …

Až nakonec nebylo vidět skoro vůbec.

    Na stránkách www.luko2.com/cestovani/kanarske-ostrovy-tenerife.htm se o měsíční krajině píše:

„Z vesnice Vilaflor se se dá dostat k těmto přírodním útvarům poměrně blízko i autem. Nejdříve se jede zhruba šest kilometrů po vyježděné lesní cestě až k místu, kde začíná značená pěší stezka, po které se k vytouženému místu dostanete po půlhodinové chůzi.“

Do Vilaflor jsme se dostali bez problému, i když jsme odbočku na měsíční krajinu poprvé minuli. K předchozím informacím musím dodat toto:

1) pozor, odbočka je hned první odbočka vpravo při cestě z Vilaflor směrem na Teide (tedy do kopce) a vede jakoby směrem do lesa

2) nevím, jaké mají autoři onoho článku na luko2.com zkušenosti s průjezdností té cesty, ale my jsme kousek šli pěšky a cesta nám připadala dobrá akorát tak pro džíp a nikoliv pro normální osobní auto. A pěšky už by to bylo trochu na dlouho, takže jsme to nakonec vzdali (do tmy bychom to nestihli).

3) možná si stejně jako my všimnete, že bychom se tam mělo dát dostat přímo od Los Roques. Tam se o tom na informacích zmínili, ale vzápětí dodali, že se jedná o velmi náročnou cestu, navíc špatně značenou a že nám ji nedoporučují (asi ví proč).

Tak takhle vypadá ta odbočka na Paisaje Lunar. Zpočátku vypadá celkem obstojně, dál je to horší.

    Takže Paisaje Lunar jsme nechali být a rozhodli se, že se nakonec k večeru stavíme na zpáteční cestě buďto na na Los Gigantes anebo v Icod de los Vinos. Vrátili jsme tedy po TF21 až ke křižovatce, kde vpravo byla odbočka na Los Roques a dali se napravo po TF38. Silnice vedla přímo skrz lávové pole, takže jsme dlouhou chvíli měli po obou stranách ponurou černou lávu.

Z téhle fotky si můžete udělat alespoň rámcovou představu, jak je to lávové pole rozsáhlé:

    S přibývající tmou jsme nakonec Los Gigantes zavrhli a najeli na TF82 ve směru Santiago del Teide, která nás kolem sedmé večer zavedla až do Icodu (pozor, na směrovkách bývá napsáno často jen „Icod“, naštěstí na Tenerife žádný jiný není), kde jsme se chtěli podívat na tisíciletý dračí strom (Drago Milenario). Vydali jsme se podle šipek „Parque del Drago“ ale pak jsme ztratili stopu a museli se ptát. Dotyčný neměl zrovna nejlepší náladu, navíc neuměl jinak než španělsky, my zas moc španělsky neuměli. Na kouzelné slovíčko „Drago Milenario“ se zatvářil, jako kdyby říkal „No jo, vám jde o ten pitomej klacek. Na ten se tu ptá každej debil.“ a mávl rukou směrem napravo. A skutečně, strom jsme našli, jen to vypadá, že se k němu nesmí. Tak jsme si udělali alespoň fotečku ...

... a vyrazili domů. Z Icodu jsme najeli na naši oblíbenou Autopizdu Norte (dálnici TF5) ve směru La Orotova, Puerto de la Cruz a za pár hodin byli v Puertu.

Další článek série: 

Tenerife - den 5. - Güímar, Candelaria, Santa Cruz

Předchozí články série: 

Tenerife - den 3. - Národní park Anaga

Tenerife - den 2. - Loro Parque

Tenerife - den 1. - Puerto de la Cruz - botanická zahrada