08. Lanzarote (7.12.) - národní park Timanfaya, stezka Termesana

Stezka Termesana (šp. Ruta de Termesana, angl. Termesana Route) 

 

    Na středu jsme měli cca skoro měsíc dopředu zarezervovanou cestu s průvodce po stezce Termesana vedoucí národním parkem Timanfaya, kam se jinak návštěvník sám nedostane. Rezervace exkurze je zdarma, pro našince je nejjednodušší ji provést přes webové stránky národního parku. Stránky jsou bohužel i po přepnutí na angličtinu občas španělsky, ale poradili jsme si. Skupiny mají omezený počet účastníků, takže je potřeba rezervovat s patřičným předstihem. Jak provést rezervaci na Termesanu se dozvíte v tomto článku.

    Začalo to pěkně - podcenili jsme cestu a jeli dost těsně na čas – návštěvnické centrum zvané Mancha Blanca je totiž ještě nějaký kus cesty ze stejnojmenné obce směrem k národnímu parku Timanfaya. Zatímco mamka parkovala auto, já vysvištěl pěkně svižně do návštěvnického centra a hned v recepci se ptal na Termesanu. Naštěstí mi paní mile sdělila, abych počkal v hale s ostatními, že průvodce za chvilku dorazí. A opravdu, v hale čekala skupinka turistů v outdoorovém oblečení a s trekovými holemi, takže jsem věděl, že je vše ok. Pak dorazil průvodce, který si nás postupně volal jménem, nechal nás vyplnit a podepsat nějaký formulář ve stylu, že když si tam zlomíme nohu, tak se nebudeme finančně hojit na správě národního parku a že si jsme vědomi případných rizik. Taky tam myslím bylo něco jako, že se během pobytu v parku nebudeme chovat jako prasata – tj. žádné odhazování odpadků, odnášení šutrů a oškubávání kytek. Prostě nic, co by měl slušný člověk problém podepsat.

    Je nezbytně nutné, aby účastník exkurze uměl anglicky nebo španělsky (vyplňuje se do online formuláře při rezervaci). Pokud jde o víc osob např. ze stejné rodiny apod., tak jim stačí, aby uměl anglicky aspoň jeden z nich. Procházka trvala cca od 10 do 13 hod. Jeli jsme dvě skupiny auty správy národního parku, každá na jiný konce stezky (takže jsme si nemohli v autě nic nechat), prošli jsme stezku, potkali se s druhou skupinou a došli k druhému autu, kterým jsme odjeli.

    Takže nás tedy kolem 10. hodiny naložili do dvou dodávek (tvořili jsme dvě skupiny) správy národního parku. My jsme dojeli na jeden konec stezky – museli jsme jet až skoro do města Yaiza a pak jsme se kousek vraceli. Projeli jsme jednou z cest určenou pouze pro vozidla národního parku (byla tam zamčená závora) a za chvíli zastavili. Cesta před námi vypadala dosti slibně.

    Stezka byla značená jen velmi střídmě – kameny podél vyšlapané pěšinky atd. Bez průvodce bych sem asi raději nelezl. Takhle to vypadalo, když jsem se po chvíli ohlédl zpět k autu:

    Po chvíli jsme došli k lávovému poli s různými puklinami a otvory. Z jednoho takového otvoru se nakonec vyklubala jeskyně, do které nás náš průvodce zavedl. Byly tu už připravené hladké kameny k sezení. Stát se tu nedalo a jít musel člověk skloněný a dávat pozor na hlavu. Ta trubka vzadu na fotce je nástraha na hlodavce. Dozvěděli jsme se, že spolu s osídlováním ostrova se sem dostali i různí hlodavci (myši, potkani atd.), kteří si docela lebedili na místních skládkách, kam se svého času vozilo skoro všechno. Když byl ostrov vyhlášen biosférickou rezervací, tak to nemohlo takto zůstat – skládky se rušily, odpad recykloval, pálil atd. Veškeré smetištní hlodavstvo přišlo o zdroj obživy, tak začalo decimovat hnízda místního ptactva. Vzhledem k tomu, že některé druhy nekladou vejce moc často a nemají jich velké množství, tak to byl docela problém.

    Proto se používají tyto nástrahy, kde se k otrávené návnadě dostanou jen zmínění hlodavci a nehrozí tedy otrava místní fauny. Používají pomalu působící jed, aby si hlodavci o téhle ňamce mezi sebou řekli a co nejvíc se o ni rozdělili než začne působit.

    V jeskyni bylo sucho a celkem příjemné klima (uvádím pro srovnání s našimi jeskyněmi) a byla tu i další zvláštnost, na kterou nás po chvilce upozornil průvodce – když jsme ztichli, tak jsme najednou (krom vlastního dechu) neslyšeli vůbec nic – bylo naprosté ticho. Člověk tu neslyšel ani prakticky všudypřítomný zvuk větru, ani žádný zpěv ptáků – prostě nic – zajímavý pocit.

v lávové jeskyni - to lesklé na podlaze není voda, ale ztuhlá hladká láva

    Mimo stezku vypadal terén opravdu nebezpečně - zvláště oblast kolem jeskyně byla tvořená rozlámanými kamennými deskami. Taky nám průvodce říkal, že se národní park před „nezvanými hosty“ chrání docela dobře sám, protože velkou částí parku se nedá projet ani džípem a člověk tam projde velmi ztěžka a hrozí, že si přinejmenším zlomí nohu nebo něco podobného. Někde jsou totiž různé nestabilní desky nebo pukliny, kam může člověk spadnout a nemusí ho tam nikdo najít.

    Docela zvláštní ale je, že na území parku jsou i zemědělské pozemky. Myslím, že tam byly už tradičně dávno před vznikem parku a nějak se jim daří koexistovat spolu s parkem. Na fotce jsou vidět tradiční ohrádky kolem rostlin – myslím, že pro změnu opět vinná réva.

    S ohledem na fakt, že Lanzarote je sopečný ostrov, tak ztuhlou lávu tu najdete v mnoha rozličných formách. Tato plocha například vypadá jako tzv. AA láva, která byla vysoce viskozní, rychle tuhla a proto docházelo k její fragmentaci během transportu.

    Zatímco tohle je spíš provazcovitá láva, která je mnohem tekutější, rychleji se pohybuje a tuhne pomaleji. Ono tu těch erupcí bylo během historie víc, tak proto je tu nejspíš tolik různých druhů láv i jiných sopečných produktů.

    Tohle je jedno ze starších lávových polí. Taky už je vidět, že na něm začíná pomalu ale jistě růst místní vegetace. Jinak jsou tu opět vidět nějaké dutiny - lávové bubliny nebo možná i menší tunely.

Kolem samozřejmě taky uvidíte spoustu různých kráterů - a koneckonců nejen tady, ale po celém ostrově. Tenhle se mi zrovna docela líbil:

    Co se fauny týče, má Lanzarote pro cestovatele jednu výhodu - nežije tu nic, co by člověku mohlo nějak ublížit. A většina zvířectva se přes den schovává kvůli klimatu. Občas uvidíte nějakou ještěrku, jako třeba na následujícím obrázku (zkuste ji najít). Taky tu prý mají nějaké divoké králíky – občas jsou na svazích v sypkém sopečném materiálu vidět jejich stopy - drobné jamky. Ještě tu prý občas lze zahlédnout nějaké drobné hlodavce, nebo pár ptáků, ale zvířectvem se to tu příliš nehemží.

    Průvodce nám taky cestou ukazoval různé zajímavosti v krajině a další detaily. V jednom místě stezky měl například na ukázku kusy lávy, která měla jakoby kovový povlak a hrála všemi barvami. S ohledem na to jsme byli požádání, abychom si odtud (jako z parku) nic neodnášeli, aby to mohli vidět i další návštěvníci. Spousta lidí si během pobytu prý nahrabe spoustu různých šutrů a pak na letišti zjistí, že má moc těžké kufry, tak to pak u letiště vyhazují.

    Tady je pro změnu zase jedna ze sopečných pum, které by člověku mohly přistát na hlavě, pokud měl tu smůlu a zrovna se nachomýtl k některé z erupcí (dneska to příliš nehrozí). Viděl jsem už i větší, ale i tohle je solidní kousek. A oproti okolní lávě je to mnohem těžší kus šutru.

    V některých kamenech pak uvidíte i několik centimetrů velká zrna zeleného olivínu, což je v tohle typu hornin běžné. Nemá smysl zkoušet se je odtamtud dostat a rozhodně ne v parku. Pokud chcete vzorek, zajeďte si na El Golfo - tam toho najdete spoustu a nebudete jediní, kdo bude sbírat – navíc nehrozí žádné problémy. Průvodce nás ale upozornil, že tolik oblíbené místní šperky z lávy a olivínu se nevyrábějí z místních olivínů, protože ty nemají klenotnickou kvalitu (jsou popraskané apod.), ale z dovážených, takže z Lanzarote je akorát ta láva.

    Počasí se nám ten den opravdu vydařilo – musím říct, že některé výhledy do krajiny byly prostě úchvatné. Některé horniny zřejmě obsahují zvýšené množství oxidů železa a jejich cihlově červená barva krásně oživovala vzhled některých útvarů v krajině.

    A ne, že by tu nikde nic nerostlo – třeba tady už to bylo relativně zarostlé :-) Být tu dostatek vláhy, tak je tu asi rostlinstva spousta - ta sopečná půda bývá dost úrodná. Na konci stezky už nás čekala dodávka druhé skupiny (potkali jsme se s nimi uprostřed cesty a průvodci si vyměnili klíče od aut), která nás dovezla zpět k návštěvnickému centru.

 

    Dali jsme každý průvodci nějaké to spropitné jako pozornost za to, že se nám tak věnoval (nechápu, že za to nechtějí aspoň 5 EUR vstupné, zvláště když nás ještě vezou autem). Také jsme s ním dali řeč a zjistili pár velmi šikovných informací jak ohledně parku Timanfaya, tak co se dalších výletů týče (např. Caldera Blanca, o které budu psát později).

 

Návštěvnické centrum Mancha Blanca (Mancha Blanca’s Visitors & Interpretative Centre)

 

    Pro jistotu znovu uvádím adresu a souřadnice, pokud by někdo nešel Termesanu a nečetl můj článek ohledně rezervace a dalších detailů:

 

Parque Nacional Timanfaya

Centro de Visitantes e Interpretación de Mancha Blanca

Lugar Tinguatón, 35560 Tinajo, Las Palmas, Španělsko

GPS: 29,03332, -13,70369

 

    U návštěvnického centra jsme si dali oběd (z vlastních zásob) a prohlédli si místní expozice věnované jak jinak vulkanismu. Fotek mám odsud jen pár, protože některé věci nemají příliš smysl fotit. Zaujala mne hlavně plastická mapa celého národního parku.

    Průvodce nám doporučil nejezdit do parku mezi 11-14 hodinou (otevřeno mají od 9:30, tak buď hned na ráno, nebo pak po 14 hod.), kdy tam přijíždí nejvíc turistických autobusů, takže jsme v návštěvnickém centru zůstali cca do 14:30, trochu se porozhlédli i po nejbližším okolí a pak teprve vyrazili do parku.

 

Timanfaya - národní park 

 

    Absolvovali jsme menší frontu u vjezdu do parku a kontroly vstupenek. My měli vstupenky „Bono 6 Centros“, které stojí 30 EUR pro dospělé (děti 7-12 let polovinu) a platí pro vstup na následující turistické zajímavosti - Montañas del Fuego, Jameos del Agua (10:00-18.30), Cueva de los Verdes, Jardín de Cactus, Mirador del Río a Museo Internacional Arte Contemporaneo. Takže žádné zdržování s placením, jen nám načetli vstupenky a jeli jsme.

    Snadno jsme našli parkoviště - to je umístěné ve strmém kopci, ale navzdory informacím z Tripadvisoru jsme neměli problém zaparkovat. Ale s ohledem na fronty k pokladně, které jsme předtím viděli z dálky, tu muselo být v té době dost narváno.

  

    Bylo tu docela větrno, takže jsme hned vyndali bundy, které jsme si prozíravě vzali s sebou. Ono na Lanzarote jsme ty větrovky vůbec vyndavali dost často. Drželi jsme se informací z Tripadvisoru a nejdřív jsme zamířili k parkovišti vyhlídkových autobusů - projížďka je v ceně vstupenky. Celá vyhlídková jízda – nazvaná příznačně Ruta de los Volcanes – Cesta sopek – cca 15 km - trvá asi tak hodinu a umožní vám prohlédnout si části parku jinak nepřístupné. Nevýhodou je, že nelze z autobusu vystupovat, ani si otevřít okno na focení, takže musíte fotit přes sklo. Podle mých informací mělo být vhodnější si v autobusu sednout napravo, ale nakonec si tím nejsem až tak jist – na obou stranách bylo na co koukat.

    Timanfayské sopky se řadí k tzv. havajské skupině, která je charakteristická vyvrhováním obrovských sloupů sopečného popela (tzv. lapilli), který je větrem snadno přenášen na velké vzdálenosti a proto pokrývá obrovské plochy krajiny - krásný příklad bohatého deště lapilli je oblast zvaná "Valle de la Tranquilidad" neboli "Údolí ticha". Jednu chvíli autobus zajede přímo do bývalého lávového tunelu, kterému se propadl strop a vede jím cesta, takže krásně a dost zblízka všechny detaily.

  

    Ohnivé hory vznikly v letech 1730-36, kdy došlo v této oblasti k vyzdvižení zhruba stovky sopek a devastaci ostrova. Poslední erupce byla v roce 1827, roku 1968 pak byla celá oblast vyhlášena národním parkem.

    Díky vhodnému klimatu – vysokým teplotám po celý rok a minimálním srážkám je zde eroze zcela minimální - vše vypadá jako krátce po vzniku. Některé výhledy do krajiny byly opravdu nádherné.

    Proto je také celá oblast prakticky uzavřena pro veřejnost - mimo vyhlídkové trasy a trasy jízd na velbloudu, aby nedošlo k poničení krajiny.

    Vyhlídková jízda byla úžasná. Jediné, co jsme příliš nedocenili, byla hudba, která měla vytvářet ke krajině dramatickou atmosféru, ale ve finále to působilo poněkud lacině, místy to působilo až skoro komicky. K tomu byl ještě hlasový komentář, který byl myslím španělsky, anglicky a německy. Nicméně, nám připadalo mnohem vhodnější se soustředit na pohled ven a na focení, navíc jsem měl většinu informací dohledanou předem. :-)

 

    Také jsme se podívali na několik místních atrakcí. U první zaměstnanec parku demonstroval vysokou teplotu pod zemí, kdy do jámy vhodil suchou trávu, která se sama po chvíli vzňala. O kus dál vám do ruky nasypal trochu místního sopečného „štěrku“, který je opravdu poněkud horký (nebojte se, nespálíte se). V druhém případě do vrtu v zemi nalil vodu a uskočil – během chvilky vroucí voda vystříkla ven jako gejzír.

co nejrychleji nalít do otvoru vodu...

 

a uskočit, protože během okamžiku tu máme gejzír

 

který dosáhne celkem slušné výšky

 

    Prohlédli jsme si restauraci El Diablo (Ďábel) od C. Manriqua, která je opět pěknou kombinací moderních prvků (beton, sklo) s lávou jako hlavním stavebním materiálem. To vše je doplněné na Lanzarote nedostatkovým dřevem, které tomu má dodat punc luxusu.

pohled na restauraci El Diablo zvenku

 

interiér restaurace El Diablo

 

    Restaurace využívá k přípravě jídel geotermální energii (= teplo sálající ze země). K dispozici je tu i venkovní gril, což je cosi jako studna s roštem místo poklopu.

v téhle homoli se skrývá "sopečný" gril

 

Gril v celé své kráse - už kolem něj bylo docela dost teplo

 

Na závěr ještě přidám pár pěkných výhledů z parkoviště.

 

 

Nicméně, pro nás den ještě neskončil. Z národního parku jsme si totiž ještě zajeli do Oasis de Nazaret abychom se podívali na LagOmar – ale o tom bude pokračování tohoto článku.

 

Pro pokračování klikněte zde

Diskuze a komentáře možné zde.

 

Album s fotkami v lepší kvalitě na Google Picasa najdete zde