05. Lanzarote (4.12.) - Tahiche; Monumento al Campesino; Volcan del Cuervo

28.12.2012 13:20

    V neděli jsme už konečně měli vypůjčené autíčko - místo původně objednané 3-dvéřové Kia Picante bez klimatizace (nejmenší a nejlevnější kategorie, pro dva bohatě stačí) nám nakonec z Orlanda přivezli 5-dvéřovou Mazdu 2 s klimatizací - samozřejmě za stejné peníze – to je docela fajn, ne?

Fundación César Manrique - Tahíche

 

    Takže jsme hned vyrazili směr Tahíche (čti Tajče), kde najdeme Fundación César Manrique neboli Nadaci Césara Manriqua, která sídlí domě, který si Manrique postavil podle svých plánů a kde až do své smrti bydlel. Nadaci nejdeme na této adrese:

 

Fundación César Manrique

Calle Jorge Luis Borges, 10, 35507 Tahiche, Španělsko

+34 928 84 31 38

www.fcmanrique.org

GPS: 29,00234, -13,54628

vstupné: 8 EUR

 

    Přidal jsem i GPS souřadnice, abyste to fakt neměli problém najít. Nadace je soukromá organizace, takže pokud jste slyšeli o vstupence Bono, tak tady ji nekoupíte a samozřejmě tu neplatí.

    A teď trocha informací o tom pánovi, po kterém se to celé jmenuje:

 

    César Manrique (nar. 1919 - Arrecife, Lanzarote; zemřel v Tahíche, Teguise) je známý lanzarotský umělec a architekt. Znal se mnoha známými osobnostmi jako např. Rita Hayworth, jordánský král Husajn, Helmut Kohl, španělský premiér Felipe González, Luis Ibáñez, Andy Warhol, Barbara Rosse a Alfredo Kraus. Manrique měl hlavní vliv na omezení výstavby na Lanzarote, když rozpoznal turistický potenciál ostrova a úspěšně loboval za citlivý rozvoj turismu - to zahrnovalo mj. i nepřítomnost vysokých betonových hotelů na ostrově a použití tradičních barev a dekorací u staveb. Z r. 1992, v 73 letech při autonehodě poblíž svého domu, ve kterém nyní sídlí nadace.

    Nadaci založil 1982 přímo Manrique spolu se skupinou přátel, ale oficiálně byla otevřena pro veřejnost až roku 1992 po Manriquově smrti. Je to soukromá nezisková organizace, která umožňuje turistům přístup do Manriquova domu, funguje i jako galerie vystavující jak umění vytvořené Manriquem, tak umění, které za života získal - např. originální kresby umělců jako je např. Pablo Picasso a Joan Miró. Peníze získané nadací za vstup jdou na aktivity nadace (umělecké, kulturní a ekologické), ale i přímo na kulturní rozvoj Lanzarote.

 

    Celý pozemek má rozlohu 3000 m2 a jde o lávové pole z doby erupce mezi lety 1730 a 1736. Dům má dvě podlaží a je postaven nad 5ti velkými vulkanickými bublinami (nebo lávovými jeskyněmi), interiér má plochu 1 800 m2, k tomu 1 200 m2 teras a zahrad a 2 900 m2 parkoviště. Zahrada je krásná ukázka toho, že kde je voda, může být i bujná vegetace:

 

     Vrchní patro je kombinací tradiční lanzarotské architektury s moderními prvky (větší okna, otevřené prostory atd.).Dřevo je na Lanzarote vzácné a patří tu mezi luxusní materiály.

    Ve vrchním patře měl Manrique kuchyň, společenskou místnost, obývák, pokoj pro hosty, ložnici a rozlehlou koupelnu. Prostory působí velmi vzdušně, je zde dostatek denního světla a je vidět, že si autor hrál i s malými detaily.

    Spodní patro je tvořené zmíněnými pěti vulkanickými bublinami, propojenými úzkými chodbami a slouží k odpočinku. Je zde bazén, malý taneční sál. místnost s krbem či zahradním grilem apod. - vše obklopené místním rostlinstvem. Takto vypadá světlík – průhled skrz strop jedné z bublin:

 

A výhled shora na bazén:

    V těch bublinách či jeskyních roste různá vegetace - mnohdy poměrně velké stromy, které pak nahoře vykukují skrz otvor ve stropu. Tahle fotka je focená tzv. rybím okem, protože jinak se to celé na fotku nevejde - prostor je relativně malý i když dostatečně vysoký. Uvnitř rostla Monstera a myslím, že ten strom je papája.

    Takto skoro až tajemně vypadá jedna z chodeb spojující jednotlivé sopečné bubliny. Připomínalo mi to chodbu vytesanou v ledu. Ve skutečnosti je samozřejmě chodba vytesaná v sopečné hornině (čediči) a bílý spodek je tvořen betonem s hladkým bílým nátěrem a podsvícením. Ale stejně to vypadá hezky.

    No řekněte, taky byste chtěli mít palmu uprostřed obýváku? Podle mne je to fakt luxusní posezení. V létě tu musí být vcelku chládek, je tu dost světla a čerstvý vzduch.

Místnosti jsou doplněny různými Manriquovými uměleckými výtvory - třeba tohle se mi moc líbilo.

Jedno z dalších zákoutí s posezením. Tohle bylo venku, jen ze strany kryté skalním převisem.

O kousek dál luxusní bazének:

A další papája, tentokrát rovnou s plody.

A další "rybí" pohled na jednu z vulkanických bublin, opět s posezením. Tahle je poněkud větší. Jo, ty sloupy jsou ve skutečnosti rovné - to dělá to rybí oko :-)

    V poslední místnosti je pak autorovo bývalé studio, kde jsou dnes vystavené jeho umělecké práce. Obchod se suvenýry a občerstvení pak sídlí v bývalé garáži.

    Dům se nám hrozně líbil - mně osobně se snad nejvíc líbí ta kombinace černé lávy jako stavebního materiálu v kontrastu s tím bílým hladkým betonem, okolní zelení a krásnou modrou vodou v bazénech. Ještě fotečka ze zahrady:

    Sice třeba výhled na černé lávové pole z oken domu nepůsobí dvakrát pozitivně, ale ta zahrada byla moc pěkná. Ta barevná mozaika na zdi se nám líbila natolik, že jsme se u ní museli vyfotit. :-)

Myslím, že tohle místo si člověk nemůže nechat ujít, pokud je na Lanzarote déle než pár dní.

 

Monumento al Campesino

 

    Monumento al Campesino, neboli pomník rolníka, najdeme mezi městy San Bartolomé a Mozaga. GPS souřadnice jsou 29,01588, -13,61536. Pomník se též nazývá Monumento a la Fecundidad – neboli Pomník plodnosti a je postaven ze starých lodních nádrží. Co vlastně má představovat, věděl asi jen Manrique.

    Poblíž se nachází i Casa Museo del Campesino což je kopie staré farmy sloužící jako jakési funkční etnologické muzeum - jsou tu vystaveny staré nástroje, nádobí, dozvíme se tu něco o původních řemeslných postupech (výšivky, keramika) atd. a leccos se tu dá i koupit. Když jsme tam byli my, tak po nás žádné vstupné nikdo nechtěl.

    Casa Museo del Campesino je opět typická lanzarotská architektura - alespoň co do vzhledu, protože mám dojem, že svou nemalou roli při stavbě celého komplexu hrál opět beton. Ale stejně to vypadá pěkně.

Po tomhle schodišti se člověk dostal do kamenné chodby spojující areál muzea s jakousi velkou restaurací či halou pro společenské události.

    V areálu byla i jakási kruhová stavba s obrovským sálem či restaurací, ale nikde ani noha – tak ani nevíme zda to nějak funguje a při jakých příležitostech. Nicméně Manrique se opět nezapřel.

Uvnitř to vypadalo fakt luxusně, ale nikde ani noha...

    Celá zastávka není na dlouho, pokud se člověk moc nezdrží v muzeu. Podle informací delegátky se tu dá koupit za celkem rozumné peníze lanzarotské víno (druhá vhodná příležitost je prý Spar v Costa Teguise :-) )

 

Volcan del Cuervo

 

    Havranova sopka (španělsky Volcan del Cuervo) je malá ale velmi atraktivní sopka, vhodná pro nenáročný výlet. ejí kráter najdeme nějakých 10 km západně od města San Bartolomé, kus od silnice LZ-56 mezi obcemi Hoya de la Pena (poblíž Mancha Blanca) a Vega de Tegoyo. Přibližné GPS souřadnice jsou 28,9919, -13,6926.

    Sopka není evidentně příliš známá mezi turisty (v době naší návštěvy tam bylo jen pár lidí), já na ni narazil přes google na webu lanzarote-trekking.blogspot.com a nyní má díky mně i svoji stránku na Tripadvisoru.

    Kráter je celkem dobře vidět už od silnice díky svému osobitému tvaru. Navzdory dramatickému vzhledu je kráter snadno přístupný po stezce od silnice LZ-56, kde je i něco jako improvizované parkoviště a obvykle tu bývá i pár aut.

sopka je dobře viditelná už od silnice

 

    Stezka je snadno viditelná už od silnice a vezme vás přímo dovnitř do kráteru skrze puklinu v jeho zdi, takže cesta není moc náročná a není potřeba šplhat nahoru. Potkali jsme i nějaké lidi s kočárkem, takže nic náročného. Měl by to být vcelku bezproblémový výlet i pro malé děti, nebo naopak starší lidi.

uvnitř kráteru

 

    Pokud chcete vyšplhat nahoru a projít se po kraji kráteru, tak je lepší být už trochu opatrný. Na webu jsem sice viděl fotky, jak tam dámy chodí v „žabkách“, ale sám radši doporučuju nějaké pevnější boty - aspoň trekové sandály. My měli s sebou klasické nízké trekové boty a hůlky a docela se hodily.

vnitřek kráteru, tentokrát focený tzv. rybím okem (proto ta kapku divná perspektiva)

vzadu vidíte někoho šplhat nahoru - stejnou cestou jsme šli i my

 

    Nahoru na okraj kráteru se dá vylézt dvěma cestami - buď dojdete po stezce dovnitř kráteru a následně zevnitř vylezete takovou stezičkou nahoru - touto cestou jsme šli i my, projdete se po okraji kráteru a k návratu dolů použijete jednu ze stezek vedoucí spirálovitě po vnějším okraji kráteru, stejně jako jsme to udělali i my. Samozřejmě se ale můžete vrátit stejnou cestou zpět (příliš nedoporučuji, je strmá a nahoru se jde lépe), nebo použít vnější cestu tam i zpět.

lávové útvary nahoře na sopce

 

a takhle už vypadá cesta po okraji kráteru

 

    Nám celý výlet trval cca 2-3 hodiny, přičemž jsme opravdu nikam nespěchali a nechávali si dost času na focení. Neobešli jsme dokola celý kráter, protože v poslední části se nám příliš nelíbila cesta – byla poněkud více členitá s rozpraskanými skalními bloky atd.

 

tahle část cesty se nám už moc nelíbila, tak jsme se nakonec vrátili

 

Stezka po vnější straně kráteru vede v sypkém sopečném materiálu vzhledově blízkém škváře - sypký černý materiál, poměrně lehký. Nohy se do toho boří ale kupodivu to neklouže tolik, jak by se mohlo zdát. Tady jsme docela ocenili trekové hole s těmi plastovými kloboučky u hrotu. Ale jak říkám, pokud nechcete lézt na vršek kráteru, tak můžete jít třeba v plážových pantoflích :-)

takhle vypadá cesta dolů

   

    Během cesty dolů jsme si všiml hezkého místního zvyku podobného našemu stavění mohylek z kamenů apod. Na Lanzarote mají totiž rostlinky mnohem větší šanci na přežití, pokud kolem nich postavíte ohrádku z kamení, která chrání před větrem a tím i před vysušováním a umožňuje lepší udržení vlhkosti v půdě - je to odzkoušené místními pěstiteli (nejen) vína. Takže i tady na kráteru byly kolem i úplně malých rostlinek postavené takovéhle ohrádky. Připadalo nám to jako hezký zvyk, tak jsme taky přispěli.

   Jinak pokud vám zbyde čas a budete tudy mít cestu, tak si můžete úprohlédnout tradiční vinice podél trasy San Bartolomé - Uga. Jsou to takové jámy v té černé "škváře" s ohrádkou z kamínků a uvnitř taková na pohled skomírající rostlina révy. Ale už to takhle pěstují dost dlouho, takže zřejmě zdání klame.

 

 Pro pokračování klikněte zde

 

 

Diskuze a komentáře možné zde.

 

Album s fotkami v lepší kvalitě na Google Picasa najdete zde

—————

Zpět